Bitva u Horního Žďáru 1745 - Zapomenutá bitva

Na území východních Čech se událo v minulosti několik významných bitev. Jedním z rozsáhlejších střetnutí, na něž se však vzhledem k různým okolnostem dnes již téměř zapomnělo, je bitva mezi rakouskými a pruskými vojsky u Horního Žďáru na Trutnovsku ze dne 30.září 1745.

Málokdo si zřejmě v roce 2005 uvědomil, že od této bitvy v tzv. II. slezské válce (v rámci válek o dědictví habsburské) uplynulo již 260 let. O oslavě, anebo o nějaké skromnější připomínce nebylo ani řeči. Proč tomu tak je, když boje z války v roce 1866 připomínáme u nás zjevně rádi, ačkoliv v obou válkách patřilo Rakousko k poraženým? Zdá se, že hlavním důvodem není pouze časový rozdíl 121 let mezi těmito válkami.

Od léta roku 1745 se mezi vojsky pruského krále Fridricha II. a prince Karla Lotrinského schylovalo na území severovýchodních Čech po menších bojích k rozhodujícímu střetnutí. Obyvatelstvo válečnými událostmi značně strádalo, avšak postavilo se jednoznačně, ať už se jednalo o Čechy nebo o Němce v pohraničí, proti útočícím Prusům na stranu Vídně. Rakouskému vrchnímu veliteli, švagrovi tehdy vládnoucí Marie Terezie, všeobecně označovaného za spíše váhavého vojevůdce, byla svěřena značná zodpovědnost. Panovnice chtěla využít tísně Prusů a vyzývala jej, aby jim na podzim zasadil rozhodující úder. Prusové vlastně chtěli tehdy opustit Čechy a navrátit se před zimou do Slezska - cesta přes Trutnov a Žacléř byla po předchozích menších bojích a výhodném rakouském manévrování jedině možná.

Pruské ležení u Studence, určené jako etapa před přechodem na Žacléř, bylo den před bitvou Rakušany dostiženo. Pruský král zde měl k dispozici asi 22tisíc mužů, zatímco Karel Lotrinský dorazil se zhruba 38tisíci, z čehož bylo asi 12tisíc jezdců. Část vojska tvořili spojenečtí Sasové. Z hlediska strategie možné bitvy se pro Fridricha II. zdála pozice nepříliš šťastná. Rakušané měli výhodu, že mohli ve schylujícím se střetu útočit a střílet z četných výšin směrem dolů, naopak však ztratili kvůli členitosti terénu příležitost plně rozvinout připravenou uherskou jízdu, známou svojí odvahou, avšak zároveň i nekázní.

Když časně ráno dne 30.září 1745 Fridrich II. zjistil,že protivník je již v bojovém postavení, zvolil jednoznačně útok. Tím potvrdil, alespoň podle pruských a říšskoněmeckých historiků, svoji naprostou vojenskou genialitu. Je však skutečností, že v opačném případě by mu zbýval pouze rychlý ústup, měnící se pravděpodobně v úprk.

Zprvu se zdála situace pro Rakušany velmi příznivá, pod palbou děl a pušek z výšin utrpěli Prusové hrozivé ztráty. Avšak chaos nenastal - jejich pověstná nejtvrdší kázeň (pruský voják se měl bát více svého velitele než smrti) dovolila sesbírat síly a zahjit nakonec i úspěšný protiútok. Za velkých ztrát dobyli tak postupně rakouská postavení. Naproti tomu některé rakouské pluky selhaly, když nenastoupili zavčas do protiútoku.

Lehká uherská jízda, v jejíž řadách jedním z velitelů byl pověstný baron Trenck, pronikla sice až do pruského ležení u Studence a způsobila tam velké ztráty, avšak akce se zvrhla v bezuzdné plenění, při němž se do rukou Uhrů dostala pruská vojenská pokladna, archiv a dokonce i veškeré osobní věci Fridricha II., včetně jeho flétny. (Její ztrátou byl velmi roztrpčen). Pro výsledek bitvy to však rozhodující význam nemělo.

Železná pruská kázeň v protikladu k rakouské neschopnosti využít počátečního příznivého strategického momentu a početní převahy nakonec vedla u Žďáru k vítězství Fridricha II. Přes utrpěné velké ztráty mohl teď teprve přejít přes Žacléř do zimovišť ve Slezku. Avšak i on ve svých memoárech přiznává, že situace byla pro něho "bei Soor" velmi hrozivá. Jak je známo, války Marie Terezie a Fridricha II. pak v průběhu let ještě pokračovali s trpkým vysledkem konečné ztráty naprosté většiny Slezska a Kladska.

Žďárská ulice v Berlíně

Ani v období příslušnosti našich zemí k rakousku (Rakousku - Uhersku) nebylo zřejmě důvodů bitvu u Žďáru příliš připomínat, natož slavit. Jinak tomu ovšem bylo na druhé straně hranic, a to zejména po německém sjednocení. Fridrich II. byl shodně vyzdvihován jako vynikající  vojevůdce a stratég, jímž jistě byl, jeho oslava se však posunula až téměř ke zbožnění. Odkazu se naneštěstí chopili později rovněž i nacisté a někteří sudetoněmečtí nacionalisté. To vše vykonalo v očích Čechů bitvě medvědí službu. Odstup se změnil v nezájem, ba i v odpor, a to je zřejmě důvod dnešního našeho zapomnění.

V německých pramenech je "die Schlacht bei Soor" (bitva u Žďáru, dříve též užíván pro obec český název Zarov) hojně zmiňována, pojednávají o ní četné historické práce, název obce s příslušným symbolem bitvy je zachycen na starších i novějších německých mapách. (Základní je např. monografie "Die Schlacht bei Soor", kterou jako disertaci vydal Hans Stabenow roku 1901). Zatímco obec Žďár po roce 1945 ztratila svou bývalou velikost, je dodnes v berlínské čtvrti Charlottenburg (v západní městské části) dosti významnou "Soorstrase", tedy ulice Žďárská.

V současnosti významnou bitvu v terénu u obce Horní Žďár, na vrchu Hranná ani jinde v okolí nepřipomíná žádný památník. Pouze lidové podání dokládá, že na návrší u Horního Žďáru se před bitvou údajně modlil Karel Lotrinský. Kapličku na tomto místě zbudovanou připomínají však pouze rozvaliny.

Doufejme, že dnes již nastala doba, kdy na události před 266 lety a jejich pozdější výkad lze pohlednout objektivně. Skromný pomník jako připomínka bitvy by byl v tomto duchu možná prvním přínosem.

                                                                                                                                                                                     Miroslav Klouda